pohádky
Žabák Kvak
Žabák Kvak žil u jednoho jihočeského rybníka. Skamarádil se s místním vodníkem, který v noci vysedával na vrbě a spolu s žabákem pozorovali měsíc a hvězdy. Jenže žabák Kvak byl neposeda, rád si hrál, rád soutěžil a to nebylo nic pro starého vodníka. A tak se jednou žabák skamarádil s ježkem.
Bylo takhle krásné, teplé dubnové dopoledne a žabák povídá ježkovi:
„Ježku, budeš se mnou závodit, kdo nasbírá víc pampelišek?“
„To nemá cenu. Ty Kvaku vyhraješ, jsi rychlejší a umíš skákat.“
„Tak já ti nechám jednu hodinu náskok a další hodinu je budu sbírat s tebou.“
Ježek nad tím chvíli přemýšlel a potom nakonec řekl:
„Tak dobře.“
„Pozor! Připrav se, ježku. Tři, dva, jedna, teď!“
A ježek začal pilně trhat pampelišky. Hledal a trhal. Potil se ve svém bodlinatém kožíšku, funěl u toho, chtěl vyhrát. Uplynula hodina a žabák Kvak se také přidal. Oba hledali a trhali pampelišky jako diví. Ty nevyrostly zrovna v houfech. Když slyšeli z dálky z věže odbíjet další hodinu, žabák Kvak řekl:
„Tak, ježku, konec soutěže. Vyskládáme si teď pampelišky tady na ten mech a uvidíme, kdo jich má víc.“
A oba začali počítat.
„Jedna, dva, tři, čtyři…“
„Já jich mám jen dvacet“, řekl smutně ježek, smutně proto, neboť přejel očima pampelišky žabáka a tušil, že asi prohrál.
„Já dvacet tři!“, řekl vítězoslavně žabák. „Jsem nejlepší!“
Tu kolem šlo divoké prasátko, které vše slyšelo, ale něco se mu nezdálo. Prasátko zamířilo k pampeliškám žabáka Kvaka a řeklo:
„Žabáku, že se nestydíš, ty jsi některé pampelišky roztrhl, abys mohl místo jedné květiny napočítat dvě… Ty jsi podváděl… Jak tak koukám, tak vyhrál ježek!“
„Opravdu?“, zajásal ježek.
„Ano.“
„Jdi pryč, ošklivé prasátko. Všechno jsi zkazilo“, zlobil se žabák.
„Třeba si příště uvědomíš, že švindlovat se nemá. A že největší radost je z poctivé výhry“, řeklo prasátko, zachrochtalo a odcházelo do nedalekého lesa.
O trpaslíkovi a bobrovi
Žil byl v jednom lese malý trpaslík, kterého vychovával velký bobr. Bobr byl celý hnědý, tváře měl šedé a jeho dva velké přední zuby se ve slunci leskly jako právě vyčištěné. Bobr se jmenoval Bělozubka a rád pracoval se dřevem. Uměl to s ním a bavilo ho to. Kdejaký tesař by mu mohl závidět.
Trpaslík rostl, ale o moc nepovyrostl. Byl to trpaslík. A ti zůstávají malí po celý život. Bobr Bělozubka pojmenoval trpaslíka Pampelík, podle pampelišky. Když byl totiž trpaslík malý, bavilo ho prstem cvrnkat do stonků pampelišek. Trpaslík nosil pestrobarevné šaty a na velké hlavě velkou čepičku. Vousy ještě neměl, vždyť byl ještě dítě.
Už několik měsíců měl trpaslík Pampelík jedno velké přání.
„Bobře Bělozubko, já bych chtěl autíčko. Ne na hraní, ale takové, ve kterém bych mohl jezdit. Po lese, po pěšinách…“
„To není jen tak, Pampelíku, takové autíčko. To není žádná legrace. Navíc jsem nikdy auta pro trpaslíky neviděl“, řekl trpaslíkovi bobr Bělozubka.
Trpaslík Pampelík smířeně pokýval hlavou, ale byl z toho trochu smutný. Každou noc se mu zdálo, jak jezdí po lese ve svém perfektním bouráku v červené barvě, s lucernou na střeše jako majáčkem a světlem zároveň… Zdálo se mu, jak potkává ostatní udivená zvířátka. Představoval si, jak se hrdě chlubí, že to je JEHO autíčko. Zdálo se mu, jak si to fičí z kopečka s větrem o závod, jak rychle vybírá zatáčky, jak budí sovu, která nevěří svým kukadlům a ťuká si křídlem na čelo…
Jednoho rána se bobr s trpaslíkem probudili a bobr řekl:
„Dnes pracovat nebudu, Pampelíku, dnes je tvůj velký den.“
„Velký? Jako dinosaurus?“
„No… ano… Dnes máš totiž narozeniny. A protože jsi byl celý rok hodný a pracovitý, tak jsem ti támhle u toho stromu připravil venkovní hostinu… Ale nejdříve šupito do jezírka, nesmíme zapomínat na co?“
„Na co?“
„No přece na ranní hygienu.“
„Néé“, zakňučel trpaslík, ale bobra nakonec poslechl a skočil krásnou šipkou do jezírka.
Za chvíli už bylo slyšet trpaslíkovo mlaskání, to jak se dal spolu s bobrem Bělozubkou do hodování.
„To jsem se najedl, uf“, řekl po chvíli trpaslík a hladil si své bříško.
„Pampelíku?“
„Ano?“
„Teď by to chtělo nějakou akci, viď? Abys nemusel myslet na své plné bříško. Nechceš se jít podívat za kmen stromu, co to tam je? Já jsem tam něco viděl, mám takový dojem.“
„Ale… půjdeš tam se mnou.“
„Neboj. Nemusíš se bát. Vždyť je to jen támhle za tímhle stromem. A já se na tebe dívám. Vidíš?“
Trpaslík Pampelík se tedy odešel podívat za strom, před kterým jedli a pili, co že to tam nedaleko ve vysoké trávě je.
„Jééé!!!“, ozval se po chvíli, „já mám auto! Opravdický auto! Bobře Bělozubko, pojď se podívat! Děkuju! Děkuju!“
„Ukaž“, řekl bobr a zvedal se ze židličky. „Namouduši. A co ho takhle rovnou projet? Ale nezapomeň, že žijeme v lese a že nemůžeš plašit lesní zvířátka.“
„Já vím. Neboj… To bude vodník koukat.“
„Ani nevíš, jakou mi to dalo práci“, zašeptal si sám pro sebe bobr Bělozubka a usmíval se. Spokojeně pozoroval trpaslíka Pampelíka a jeho velkou, první jízdu.
Malé dobrodružství kravičky Evičky
V jednom roztomilém údolí, obklopen nízkými, zalesněnými kopci, stál poblíž jezírka domeček. A v tom domečku bydlela kravička Evička. Nebyla to jen tak ledajaká kravička. Byla to kravička chodící po dvou nohách. Úplně jako člověk. Zadní pár nohou používala jako nohy, přední pár jako ruce. Nechala si upravit kopýtka tak, že její ruce zdobilo pět prstů úplně jako lidských. Jeden čertík, který byl vykázán z pekla, si otevřel v lese svou vlastní ambulanci a právě tam kravičce Evičce kopýtka upravil.
Evička si žila spokojeně ve svém údolí, jehož poloha ji a její domek chránila od rozmarů počasí. Chodila vzpřímeně po své zahrádce, kde pěstovala mimo jiné rajčata.
„Rajčata mám moc ráda, a nejraději se sýrem“, říkala jedné hrdličce, s kterou se skamarádila.
Kravička Evička byla vysoká, ale zase ne tak jako třeba žirafa. Byla celá žlutá s oranžovými puntíky na svém těle, velikosti koláčů. Přes kopýtka na nohách si na podzim a v zimě oblékala vodorovně pruhované, žlutozelené punčocháče.
Venku chodila v zelených botkách, doma kopýtka navlékala do svých oblíbených, zelených trepek.
„Přezouvání je jedna z věcí, která je tady i jinde v našem kraji normální, ale třeba takoví cizinci na nás koukají jak na blázny, že se přezouváme. Zajímalo by mě, jak to dělají tam u nich“, říkala doma svému papouškovi, barevnému jako vodovky, kterého si přivezla z dalekých krajin.
„Zajímalo, zajímalo“, odpovídal jí papoušek, který uměl trochu mluvit. No, spíš opakovat slova, která slyšel. Ale často jeho odpovědi dávaly smysl.
Kravička Evička byla náramně veselá. Ráno se probouzela s dobrou náladou a i večer, když šla spát, ji dobromyslný úsměv z tváře neopouštěl. Večer, když se stmívalo a ona měla chuť, si chodila popovídat s vodníkem Šupináčem. Ten v podvečer vylézal z jezírka a sedal si na vrbu. Kapky vody mu stékaly z jeho fraku, zatímco si zašíval své potrhané oblečení. Když ho měl v pořádku, prostě se jen díval na krásu zapadajícího slunce, které barvilo oblohu do tmavnoucích odstínů oranžové a rudé barvy.
Jednou jí vodník Šupináč vyprávěl, jaké má poslední dobou nesnáze s místním skřítkem Kvítkem. Skřítek Kvítek byl pěkné kvítko. Od malička se projevoval jako pěkný neposeda. Místo toho, aby pomáhal v lese kamarádům trpaslíkům, raději běhal po kraji a prováděl všelijaké lumpárny.
„Seděl jsem takhle na vrbě“, vyprávěl jednou kravičce Evičce, „hezky jsem se uvelebil, zapálil jsem si fajfku a pozoroval hladinu svého jezírka. Na kraj už spadla noc. Hladina byla krásně osvětlená svitem měsíce, tma jako by svitem té krásné přírodní lucerny lehce modrala. Hladina jezírka se ani nepohnula, celý kraj byl ponořený do ticha a do spánku. Hleděl jsem zasněně kamsi do neurčita, byl jsem dojatý prostou krásou přírody… Když tu z ničeho nic, do toho ticha - BUM BÁC - strašný plechový hluk - to skřítek Kvítek šel potichu ze zadu ke mně a začal o sebe tlouct činely. Aniž bych to já samozřejmě tušil. Já jsem se tak lekl, že jsem vykřikl a málem spadl z vrby do jezírka.“
„No, naštěstí jsi vodník“, řekla kravička Evička s úsměvem na rtech, nicméně dodala: „Měli bychom ale skřítka Kvítka nějak vytrestat, aby takhle nikoho neplašil… Beztak provádí dost jiných skopičin.“
„Ano, správně… Ale jak?“
„Mám nápad!“, řekla kravička Evička.
„Jaký?“, zeptal se vodník.
„Nech se překvapit“, usmála se Evička.
Kravička dva dny v podvečer pozorovala z okna svého domku jezírko, které bylo na dohled, jestli náhodou neuvidí skřítka Kvítka. A skutečně, třetí den, vlastně byl už večer, ho viděla. Potichu našlapoval směrem k vrbě, na které seděl vodník, a v rukách měl činely, dva velké činely, dokonce ještě větší, než byly ty minule.
Vydala se za ním, v jedné ruce nesla velký mikrofon, takový ten s držátkem pro ruku, nebo pro tlapu. Nenápadně se přibližovala ke skřítkovi, zezadu - tak jako on, když šel vyplašit vodníka. Najednou od něj byla asi dva metry, kryla se takovým polokeřem, polostromem, blíže už nemohla, to by si jí skřítek všiml. A musela jednat rychle, protože skřítek se totiž na chvíli zastavil, aby se napil teplého kakaa ze své termosky, a tohle byla skvělá příležitost…
V jedné chvíli vyskočila z úkrytu, přiložila mikrofon ke svým velkým pyskům a zabučela, jak nejhlasitěji mohla:
„Bůůůůů!!!!!“
Skřítek se tak lekl, že zakřičel, až spadly z nedaleké borovice dvě šišky. A dokonce se i trochu počůral.
„Proč mi to děláš?“, zakňoural na kravičku Evičku, když se trochu uklidnil. Div že se nerozbrečel.
„Abys na vlastní kůži poznal, jaké to je, když někoho vylekáš“, řekla mu mračící se kravička Evička.
Skřítkovi se ještě samovolně několikrát zachvěla brada od zadrženého pláče, dvakrát popotáhl nosem, přitrouble koukal na kravičku (třeba nad něčím přemýšlel?), ale nic neříkal. Po malé chvilce mlčky odešel do nedalekého lesa, kde bydlel.
Vícekrát už vodníka Šupináče nepolekal. A kravička Evička nevěděla ve svém okolí ani o nikom dalším, koho by skřítek Kvítek vylekal.
O dvou jahodách
Žily byly, kvetly a rostly, samou radostí se červenaly a vitamínem C se pyšnily, na jedné venkovské zahradě dvě jahody. Ono tedy těch jahod bylo v těch jahodových záhonech víc, ale jedny jahody, tedy celkem jahody dvě, se začaly spolu kamarádit a moc rády si spolu povídaly. Jedna jahoda se jmenovala Džemík, druhá jahoda se jmenovala Marmeládek.
Jednoho červnového rána Džemík povídá Marmeládkovi:
„To se máme, že rosteme nad zemí, můžeme se dívat na květiny kolem, na trávu, a když chceme i nahoru na blankytnou oblohu.“
„Máš pravdu, my vidíme tolik věcí“, přidal se Marmeládek, „chudák třeba brambora, ta je celý život pod zemí, ta se nemůže podívat, jak se ráno usmívá sluníčko.“
„Potom nemá být taková bledá… neoloupaná je bledá, a oloupaná prý ještě bledší“, pravil Džemík.
„Zase ale vidí to, co je pod zemí… Ale stejně je toho určitě více k vidění nad zemí“, pravil Marmeládek.
„Jo jo, můžeme se dívat na květiny kolem, na trávu, a když chceme i nahoru na blankytnou oblohu.“
„Jé, to už jsem někde slyšel“, řekl Marmeládek a podrbal si svou červenou hlavičku svou listoručkou, která vypadala jak zelené srdíčko.
„Ne nadarmo se nám říká Letní královničky“, zasmál se Džemík a Marmeládek se zasmál také, až oba ještě více zčervenaly a začaly si spolu zpívat:
my jsme ty jahody famózní
žijeme v půdě humózní…
„Jen se moc nesmějte, vaše kořeny se koupají ve stejné půdě hnojené hnojem jako ta brambora“, přerušil je kolem prolétnuvší čmelák samotář, který byl ten den docela bez nálady, protože ráno narazil frňákem, tedy vlastně tykadlem, tedy vlastně tykadly do kmenu jedné jabloně, a jen jak to dořekl, narazil pro změnu do ledabyle pohozených hrábí.
Jahody Džemík a Marmeládek se smály a smály, až se oba popadaly za stonky.
„Je červen, brzy prý pojedeme někam do lázní“, pronesl znalecky Džemík.
„Jak to víš? A kam?“, vyzvídal zvědavě Marmeládek.
„Nevím, prý někam do Jahodových Kompotovic“, řekl Džemík a upřel svůj zrak spolu s Marmeládkem nahoru, protože zrovna spatřily bzučící vážku, letící pravděpodobně k nedalekému jezírku.
Krtkové v mašinkách
V jedné východočeské vesnici jednou žila jedna rodina. Máma, táta a jejich sedmiletý syn Bartoloměj. Bydleli v rodinném domku s poměrně velkou zahrádkou. Na tom by pochopitelně nebylo nic divného, kdyby ta zahrádka neměla podivné obyvatele - velké krtky, kteří se nechovali úplně tak, jak se krtkové obvykle chovají. Tito si totiž rádi hráli a ke všemu ještě uměli mluvit. Co ti se už natropili vylomenin! Kromě krtin třeba s oblibou narušovali kořeny rostlin, v jednom místě zahrádky dokonce způsobili propadnutí malého kousku země, a když měli jistotu, že je nemůže vidět nikdo z lidí, to se teprve děly věci! Krtkové se houpali na houpačce, jen tak volali na sousedy, s pingpongovými pálkami hráli něco, co připomínalo spíš tenis než ping-pong a mohli bychom pokračovat ve vyjmenovávání jejich hrátek a skopičin dál a dál a dál.
Jednou dopoledne si krtkové řekli, že uspořádají závody, závody v mašinkách. Věděli, že na konci zahrádky je kůlna a v té že jsou kromě jiných věcí (jako třeba hrábě nebo gril) také mašinky, mašinky na hraní. Malé mašinky, na které mohou dosednout malé děti a odrážet se nohama. Ty mašinky byly akorát tak velké, aby v nich mohli krtci... závodit. Jeden krtek očíhl situaci, je-li vzduch čistý a za chvíli už začali mašinky sunout z kůlny ven.
Krtků bylo pět a mašinek také. Každá z nich měla jinou barvu a byla tvořena lokomotivou
a jedním nákladním vagónem.
Jeden krtek si vybral červenou mašinku, druhý zelenou, třetí modrou, čtvrtý žlutou a pátý černou.
„Jak ale mašinku rozjedeme?“, zeptal se jeden z krtků.
Ostatní se zamysleli: Pravda, jak?
A tu jeden z nich řekl:
„I když máme krátké končetiny, prostě si na ni sedneme, jako si na ni sedá dítě. Hodně se předkloníme dopředu a budeme se odrážet od země našimi dlaněmi. Kluci krtkovití, vždyť je máme jak lopaty!“
„To je pravda.“
„Dobrý nápad!“, reagovali na to nadšeně ostatní krtkové.
„Tady u těch rajčat bude start“, řekl ten krtek, co přišel na způsob jízdy. Nohou lehce, ale viditelně vyryl do země startovní čáru, „a támhle u toho angreštu bude cíl. Kdo se ocitne první za angreštem, ten vyhrál.“
„Dobře, tak jdeme na to! Jupí!“
Krtkové si připravili své mašinky na start, nasedli do nich, jeden z nich chtěl zapískat na stéblo trávy, což mělo znamenat povel: Start, ale právě v tu chvíli přišel na zahrádku malý Bartoloměj.
„Myslel jsem, že odjeli na výlet“, omlouval se ten z krtků, který měl na starost očíhnutí okolí.
„Mami, tati, to jste ještě neviděli, pojďte se podívat, krtkové normálně sedí v mých mašinkách a chystají asi závod.“
„Psst, buď potichu“, zasyčel na něj jeden krtek.
„Mami, tati, honem, ti krtkové umějí mluvit!“
„Copak je Bartolomějku?“, přišla k němu maminka.
Bartoloměj se na ni na okamžik podíval, a když svou hlavu obrátil ke krtkům a mašinkám, aby vše mamince ukázal a znovu popsal, krtkové tam už nebyli.
„Koukám, že sis vyskládal své mašinky, jako kdyby měly jet nějaký závod, viď?“
„Ale mami, to já ne. To ti krtci! Krtci v nich seděli. Říkali mi, abych byl potichu. Báli se, že je prozradím. Asi utekli, schovali se.“
„Krtkové, jo? A v těch mašinkách, jo? A mluvili, jo?“
„Já vím, že to zní divně, ale opravdu to tak bylo. Já to viděl! Na tyhle oči“, říkal Bartoloměj a ukazoval na své oči.
„Kam na ty legrácky chodíš... Musím se vrátit do kuchyně, připálila by se mi bramborová kaše“, řekla jeho maminka, pohladila ho po hlavě a odešla do domu.
Bartoloměj koukal zamračeně na mašinky a přemýšlel, co to všechno vlastně mělo znamenat. Jeho sedmiletá hlavička nechtěla v žádném případě připustit, že by se mu to zdálo. Jak tak nerozhodně přemýšlel, najednou vykoukl zpoza listu rebarbory jeden krtek a zasmál se:
„Chichichichi chichichi... Projedeme se jindy.“
A mrštně skočil do připravené krtiny.
Duch lesa
V jednom listnatém lese plném dubů a buků, poblíž cesty, kterou vyšlapala zvířátka, ležela vodorovně velká, dutá kláda, ve které přebýval duch, duch toho lesa. Vypadal jako velká průhledná zelenošedivá kapka. Vznášel se jako pták a jako pták tak každý den vyplul, vlastně vylétl z klády ven, poletoval zvědavě kolem stromů a vydával zvuky podobné těm, jaké vydává sova. Takže houkal. A to hlasitě. Ale nebyly to strašidelné zvuky, které třeba v jiných lesích vydávají různá strašidla, například hejkal, bylo to takové houkání pro radost. Zvlášť když v kraji zavládlo hezké teplé počasí, celý les byl prozářen slunečními paprsky a duch lesa si to zamířil jen tak pro zábavu jak bláznivé letadlo rychle vzhůru, fííí, až k vrcholkům stromů - to se mu to houkalo. A koukalo. Podíval se dolů, pod sebe, na ten hnědý koberec půdy plný zeleně z rostlin, keřů, trav a mechů a spokojeně se usmíval.
Les skoro nikdo nenavštěvoval a duch lesa tak neměl téměř žádné starosti.
Jednou, a je to nedávno, ale do lesa zabloudil bobr. A byl to pěkně drzý bobr. Už od pohledu. Když se mu duch lesa chtěl představit, skočil mu bobr, který se ho kupodivu ani trochu nezalekl, bez jakéhokoli ostýchání do řeči a řekl:
„Hele, ty jedna nádhero, vidíš mou sekerku? Já si tady teď pokácím pár stromů, protože za pár dní tu budu pořádat bobří hostinu.“
„Cože? Nádhero? Húúú! Ty jsi ale drzý... To kácení stromů se mi vůbec nelíbí. Co takhle třeba... duby normálně ohryzat? Jsi bobr, ne?“
„Hele, víš co? Buď rád, že si tady nebudu chtít postavit hráz. O pár stromů míň - o co jde? Ohryzat pár dubů, pche, to by byla pěkná hostina.“
„Tak to ne... To se mi nelíbí. Takový zásah do klidného, nenarušeného, přirozeného vývoje tohoto krásného lesa... Já ti bobře zakazuji kácet v mém lese jakékoli stromy, rozumíš?“, ozval se hlubokým, mohutným hlasem duch lesa.
„Víš, mě ale tvůj názor moc nezajímá“, řekl mu nevzrušeně bobr a zmizel v lesním podrostu.
„Tak ničit přírodu se ti zachtělo“, říkal si duch lesa ten večer sám pro sebe, „no počkej, však uvidíš.“
Následujícího dne si bobr opravdu vzal sekyru a šel k prvnímu, velkému zdravému stromu. Rozmáchl se, ale jak sekl, spadl na jeho hlavu ze stromu žalud.
„Au!? Sakra, to ale bolelo.“ Pohladil si místo na hlavě, kam ho žalud bouchl a když se soustředěně podíval zpátky na kmen - po seknutí ani památky. Nicméně se rozmáchl znova, a sekl. A znovu spadl na jeho hlavu žalud, tentokrát trochu větší a na to samé místo.
„Au au!!!“, zakřičel bolestí bobr a vzal do ruky žalud, který se právě odrazil od jeho hlavy na zem.
„Co to je? Co to má znamenat? Ten žalud je... Ten žalud je z kamene!“
Jak to dořekl, spadlo kolem něj na zem několik dalších kamenných žaludů. Bobr ničemu nerozuměl, ale když očima zabloudil ke své sekyrce, měl takové neurčité podivné tušení, že kdyby znovu ťal sekyrou do kmene stromu, zase by mu spadl na hlavu žalud, zase na to samé místo (kde se už začínala klubat pěkná boule) a zase by byl kamenný.
„Tak tohle já ale zapotřebí nemám. Krucipísek!“, zahudroval bobr, vycenil naštvaně své zažloutlé, skoro oranžové zuby, popadl sekyrku a rychlou chůzí odcházel pryč, pryč z lesa, kterému vládl jeho ochránce, velkou zelenošedivou kapku připomínající duch lesa.
O dvou čunících
Žila byla v jednom moravském chlívku, který patřil k malému statku, dvě pěkná, růžová prasátka. Život měla přímo královský, na nic si nemohla stěžovat. Dokonce měla u vepřínu i výběh. Jedno z nich bylo chytré, druhé moc rozumu nepobralo. Prasátka rostla a to ne moc chytré rychle přibývalo na váze, rychleji, než to bývá obvyklé.
„Neměl by ses tolik cpát“, řekl mu jednou ten chytřejší vepřík.
„Chro chro, a proč?“
„Ty nevíš, jak skončíš, viď?“
„Ne.“
„Čeká tě porážka... A nakonec tě snědí.“
„Uouvíí, uouvíí“, zakvičelo vystrašeně prasátko, „to snad ne?“
„Ale jo. Ty jsi nikdy neslyšel o zabijačce, viď?“
„Ty mi jenom závidíš, že mi chutná... Jak ty bys čuníku o něčem takovém mohl vědět?“
„Vím. Protože vidím, slyším a myslím.“
„Hm... Já zas myslím, že bych si dal něco k snědku.“
Prasátka rostla a rostla a to hloupější se cpalo vším, co dostalo pod rypák, však také bylo všežravé, a to doslova. Zblajzlo vše a bylo moc rádo, když dostalo přidáno. Nejraději mělo kukuřici, mléko a brambory. Nic nedalo na rady svého rozvážného spolubydlícího čuníka.
Takže netrvalo opravdu dlouho a dosáhlo porážkové hmotnosti.
Brzo tak přišli jednou ráno do chlívku dva páni a jeden z nich v ruce držel jateční pistoli, což je taková zbraň, která prasátko usmrtí, aniž by ho to bolelo.
„A je to tady“, řeklo to chytřejší, „já jsem tě varoval.“
„Uouvíí, uouvíí“, začalo kvičet hloupější prasátko, všechno si najednou uvědomilo a jako by do něj vplulo sto čertů, oči se mu zalily krví, štětiny zježily, rozběhlo se směrem ven a než stačili ti dva překvapení pánové cokoli udělat, splašené prasátko vyběhlo z chlívkového domečku, prorazilo vetchý dřevěný plůtek ukončující výběh a utíkalo, seč mu síly stačily. Otevřenou bránou vyběhlo ven, zadýchaně běželo a kvičelo. Ocitlo se už na cestě mimo areál statku. V jednu chvíli se podívalo za sebe a chtělo se chrochtavě zasmát, jenže jak bylo rozběhlé, odhadlo špatně vzdálenost mezi cestou a rybníkem u cesty a tak do bažinatého rybníka, kterému se už nedokázalo vyhnout, spadlo. A protože neumělo plavat, utopilo se.
Dva dny poté zažil chlívek druhou návštěvu pánů s jateční pistolí. Vyděšené chytré prasátko rychle dumalo, co by se dalo udělat, aby se zachránilo, ale nic ho nenapadalo... Jeho osud byl zpečetěn - jeho budoucnost ležela v proměně ve voňavé jitrnice, tlačenku a domácí gulášek.
Hladová vrána Vlasta
Jedna vrána jednou přilétla do zahradní restaurace a pokynula číšníkovi, který k ní přišel:
„Krů krů.“
„Cože? Já vám nerozumím“, řekl číšník.
„Krů krů.“
„Vrány většinou dělají krá krá… Alespoň si to myslím.“
„Krů krů“, pokračovala trpělivě vrána.
„Hele, a nekručí ti náhodou v břiše?“
„Krů krů!“, opakovala vrána a začala nervózně přešlapovat po stole. Svým křídlem ukázala na cosi v jídelním lístku.
„Jo krupicovou kaši! To jste měla vráno říct hned!“
Šašek Přemysl a skřítek Štěstík
Bývalý šašek, tak oblíbený pro svou vtipnou veselost, ale i moudrost, byl teď tulákem. Z královských služeb ho král propustil, protože hodně pil (kdyby tak zůstal jen u piva, ale on holdoval ve velkém i čemukoli tvrdšímu). Bylo to tak a jeho to mrzelo, nikdy předtím se totiž neměl tak dobře a bylo pravděpodobné, že tak dobře se už také nikdy mít nebude. Ale co se dalo dělat. Když byl propuštěn, začal pít ještě víc a tak skončil jako obyčejný, neustále hladový a odrbaný tulák…
Byla již hluboká noc, když v lese, u mohutného pařezu, který byl zarostlý mechem a kapradím, usnul. Flašku přitulenou levou rukou k tělu, usnul spokojeným spánkem opilce, který ke štěstí nic jiného nepotřebuje, který nemyslí na zítřek a je rád, že je. Náhle ho však začalo budit nepříjemné štípání na nose. Ohnal se rukou po místě svého nosu, jehož špička byla červená jak zralá ostružina, ale lehká, štípavá bolest se za okamžik opakovala znovu. Otevřel tedy oči, zívl a posadil se. Tu však vykřikl údivem, protože na tom pařezu spatřil trpasličího skřítka, s bílým plnovousem, čepičku na hlavě a lucerničkou v ruce.
„Ježišmarjá Přemysle, musíš omezit to pití“, řekl si šašek sám sobě a civěl s pusou dokořán na to, co viděl.
„Ano, správně, musíš omezit to pití“, řekl ten skřítek, „proč nepiješ jenom pivo?“
Přemysl sebou trhl, udiven tím, že to neznámé cosi mluví a nevěřícně se zeptal:
„Tak mně se to tedy nezdá?“
„Ne, nezdá, jsem skřítek Štěstík a každému náhodnému přenocujícímu v této části lesa každé desetiletí již přes sto let plním jedno jeho přání.“
„Opravdu?“, řekl se zájmem, ale stále ještě nedůvěřivě Přemysl.
„Ano, a splním ho i tobě. Máš-li nějaké přání, vyslov ho. Musím tě ale upozornit, aby sis to důkladně rozmyslel. Něco takového, jak jsem ti již řekl, každého nepotkává. A kdybys měl náhodou nějaké nekalé úmysly, hodlal zneužít toho, čeho ti bude dopřáno, nejdéle do roka… zemřeš.“
„Samozřejmě, mě by nic špatného ani ve snu nenapadlo“, chlácholil ho Přemysl a uvažoval. Pochopitelně první ho napadly snad všechny existující alkoholické nápoje včetně Absintu (který si v poslední době tak oblíbil), ale Přemysl nebyl hlupák. Věděl, že alkohol se dá pořídit. Měl by si tedy přát něco, co se nedá nikde koupit, co nikdo na celé zemi nemá a nesežene. Co neexistuje a ani existovat nemůže… Například vzhledem k zákonům gravitace… Co třeba... Létající koberec! To je ono!!!
„Už to mám!“, vykřikl vítězoslavně Přemysl.
„Poslouchám.“
„Přál bych si létající koberec.“
„Létající koberec?“
„Ano, létající koberec.“
„Dobrá“, řekl skřítek, a jak to dořekl, zmizel a zároveň se před Přemyslem objevil asi třímetrový, barevně ornamentovaný perský koberec s třásněmi na koncích.
„No to je neuvěřitelné, chachá!“, radoval se Přemysl a přihnul si z láhve whisky.
Rozhodl se ho ihned vyzkoušet. A skutečně! Skřítek nelhal! Koberec, na kterém Přemysl v tureckém sedu důležitě seděl, s dvěma láhvemi whisky, jednou plnou a druhou zpola, se tiše vznesl vstříc noční obloze; pohyby pírka, větříkem unášeného vzhůru.
Náhle pod sebou viděl nezřetelně špičky jehličnatých stromů a nad sebou mlčící hvězdy. Obklopoval ho lehký letní noční větřík.
„To je úžasné, úžasný pohled, úžasný výhled a až bude světlo, tak se podívám třeba do… do Asie!… Jupííí!“, vykřikl rozradostněně Přemysl a opět si přihnul z láhve whisky.
„Sakra, dochází“, řekl, když si uvědomil, že jedna z láhví je skoro prázdná.
Náhle pod sebou zahlédl selské stavení tlustého, protivného a lakotného sedláka Vendelína, který měl shodou náhod ve stodole ukryté bedny právě s láhvemi pravé anglické whisky.
„To je ono!“, zhodnotil Přemysl svůj nápad a potichu začal přistávat vedle Vendelínova statku. Na skřítkovo varování vůbec nepomyslel. Ani ho nenapadlo.
Okenním výklenkem vlezl do stodoly, šel najisto, neboť věděl, kde jsou ty bedny ukryty, sám Vendelín mu je kdysi ve své vychloubačné pýše ukazoval, popadl jednu z těch beden, namáhavě se s ní vysoukal ven a pospíchal ke koberci.
„Měl by sis to okénko dát minimálně zasklít, Vendelíne“, posmíval se mu Přemysl potichu, sedl si na koberec i s bednou a vznesl se. Dalo mu velkou práci bednu otevřít, ale s časným ranním úsvitem se mu to konečně podařilo. Ocitl se v neznámé krajině, jistě v neznámé zemi, vyhodil prázdnou bednu dolů k zemi a vyskládal si láhve zálibně hezky vedle sebe, naležato. A začal pít. Alespoň mi není zima, říkal si Přemysl s úsměvem sám pro sebe.
Plul poklidně vzduchem, vysoko nad přírodou, za krásného počasí. Sluníčko pomalu nabíralo na síle. Věděl, že pluje směrem k moři. Díval se zakaleným zrakem dolů a žasl, jak je z té výšky všechno malé. Domky jak malé krabičky vytvářející vesničky velikosti lidské dlaně, často ještě menší, cesty jak kůstky prstů na ruce, pole a louky jak střídající se čtvercové nebo obdélníkové, šachové destičky… Přemysl se vznesl ještě výš.
Odpoledne zjistil, že celkem vypil dvě láhve a začalo mu kručet v břiše. Řekl si, že by to chtělo se najíst. Podíval se z kraje koberce dolů, ale z toho nadměrného pití a z té výšky se mu zamotala hlava, ztratil rovnováhu, přepadl přes okraj koberce a najednou se řítil rychle dolů. S temným žuchnutím dopadl na udupanou cestu a v okamžiku dopadu byl na místě mrtev.
Vedle něj se náhle, bůh ví, odkud se vzal, objevil skřítek Štěstík, který jen vzdychl a zakroutil hlavou.
O princi a vráně
Bylo nebylo, do království krále Václava, který měl syna Boleslava, se také donesla zpráva o tom, že princezna Eliška se bude vdávat. Jelikož o ní ze země, kde vyrůstala, kolovaly jen ty nejlepší zvěsti a Boleslav nepostrádal chuť do ženění, bez váhání se rozhodl ucházet se o ruku princezny Elišky, která navíc žila hned v sousedním království. Bylo mu jasné, že nebude sám, kdo tam pojede a bude usilovat o uzavření sňatku s hodnou, krásnou a smyslnou tmavovláskou.
Tak jeho kočár, s královským erbem na dveřích, jednoho lednového dne vyjel. Kočímu musela být zima, zvláště když projížděli divokou, zasněženou a větrnou přírodou, po trase, kde se jakž takž dalo projet…
Několik hodin jeli po lesní, docela široké cestě. Boleslav chvílemi pohlédl ven k šedivému nebi. Sněžilo a sněžilo, naštěstí ne moc hustě. Ale to ticho, to ticho! Žádný vítr, žádný zvuk ptáka či zvířete, nic, jen tiše padající sníh, frkající koně…
Jak tak jeli, ukolébáváni poklidem, Boleslav náhle zaregistroval, vlastně uslyšel, že cosi přistálo na střeše jeho kočáru. Zpočátku si myslel, že se z nějakého stromu, z nějaké větve, utrhl větší kus sněhu, který prostě dopadl na střechu kočáru zrovna v momentě, kdy tudy projížděli, ale… Boleslav slyšel pohyb…
„Zastav, slyšíš, zastav!“, vykřikl na kočího, který ho ihned poslechl.
Boleslav vystoupil a zvědavě se podíval na vrchní plachtu povozu, kde spatřil trochu abnormálně velkou, odpudivou vránu.
„Ta je teda vyžraná“, řekl kočí a přihnul si z termosky teplého kakaa.
Boleslav k němu přistoupil.
„Dej mi to.“
„Ne, pane, já jen opravdu pro zahřátí.“
„Vždyť je to kakao… Víš, že jsi po něm měl minule průjem?“
„Pane…“
„No, co je?“
Kočí ukazoval prstem kamsi za Boleslavova záda. Princ se otočil a spatřil, jak se vrána začíná proměňovat v člověka.
Pověrčivý sluha vykřikl zděšením, pustil termosku, klekl na kolena a začal se na sněhu modlit.
„Otče náš, jenž jsi na nebesích…“
Postupná proměna pokračovala a z vrány se stával čím dál tím více člověk, ba ale - co více - z vrány se stávalo děvče.
Pomatený kočí, který pánovi na cestách sloužil i jako sluha, to ovšem nevydržel a rozběhl se zbaběle střemhlav vstříc hlubokému lesu.
„Gustave!“, křikl za ním princ Boleslav. Doufal, že ho zastaví vyslovením jeho křestního jména, ale marně. Nakonec - on sám byl příliš zaneprázdněn pozorováním proměny, neboť z vrány se stávalo velice pohledné děvče. Za několik okamžiků před ním stálo v celé své kráse, hezky oblečené a upravené.
„Kdo jsi?“, tázal se užasle princ Boleslav.
„Jmenuji se Eliška.“
„Snad ne…“
„… ano, princezna Eliška, ta, za kterou jedeš. Ještě si můžeš vše rozmyslet. Nikdy nevím, kdy se z vrány zase na chvíli stanu člověkem, stává se to málokdy... poznám to vždy několik hodin předtím...“
„Jsi překrásná“, řekl jí upřímně Boleslav.
„Sám zvaž, chceš-li pokračovat. Chci nalít každému, kdo se uchází o moji ruku, čistého vína.“
Jak to dořekla, začala se opět proměňovat ve vránu. Boleslav, oněmělý údivem, to pozoroval až do okamžiku, kdy vrána zatřepetala křídly a vzlétla.
„Krrrrá, krrrrá“, slyšel Boleslav, jako by to vyjadřovalo slova rozloučení. Zatím co vrána mizela v dáli, Boleslav si byl jist, že to rozloučení není navždy.
Jakmile ji ztratil z dohledu, snažil se nejdříve vzpamatovat z toho, co viděl. Nemyslel si, že se mu to zdálo.
„Gustave, kde jsi!?“, křikl naposledy do lesa, ale po Gustavovi jako by se zem slehla.
„Strašpytel“, řekl si Boleslav a ujal se sám kočírování. (Gustava mezitím v hlubokém lese stihl nepříjemný průjem…)
Během cesty přemýšlel, víceméně se utěšoval, že to, co viděl, nebyl sen. Nakonec si řekl, že i kdyby to byl sen, tak sen je přece jen jiná tvář skutečnosti a tato byla velice krásná…
Začínalo se stmívat, když princ Boleslav, mající les již za zády, v dálce zahlédl světla, jež musela být ze zámku.
„Jestli je Eliška tak nevýslovně nádherná, je to o důvod víc, proč se třeba poperu o její ruku, bude-li to třeba a bude-li o to Eliška stát, je to o důvod víc, proč žít po celý zbytek života s... třeba s vránou...“, uvažoval tak princ Boleslav sám pro sebe a blížil se k zámku...
Když Boleslav dorazil na nádvoří, začalo mu postupně docházet, že je jediný, kdo vůbec přijel. Zpočátku tomu nechtěl ani věřit, ale bylo tomu tak. Zaradoval se. Když byl uveden v hlavní sál, král s královnou ho s udiveným pohledem uvítali, přičemž král rozpačitě přikázal orchestru, aby hrál a sluhům, aby roznášeli pokrmy s pitím. Královna pozvala Boleslava k velkému, hodovacímu stolu.
Boleslav se uklonil a představil.
„Přišel jsem požádat o ruku vaší krásnou dceru, spanilou princeznu Elišku.“
„Opravdu? I po tom… po tom všem, co jste… dozajista… viděl?“, zeptal se král, nervózně si mnul bílý plnovous a dychtivě očekával odpověď.
„Ano!“, řekl jasným a pevným hlasem Boleslav.
V ten moment se rozevřely hlavní dveře a v nich se objevila v překrásných šatech princezna Eliška, ozdobená upřímným a šťastným úsměvem, jež hezky zvýraznil její dívčí líčka. Boleslav opět žasl nad tou oslepující krásou a zaplavovalo ho silné, vnitřní nadšení. A král a královna, ti měli k úsměvu také pádný důvod - prokletí, vržené na jejich potomky, bylo navždy prolomeno. Bylo prolomeno skutečnou láskou, láskou, kterou žádná nástraha osudu či i samotného ďábla neporazí… Veselá a velkolepá byla o několik dní později svatba na zámku krále Václava…
Boleslav a Eliška mají tři děti, jsou spolu šťastni a žijí šťastným životem v upřímné a oddané lásce dodnes.
Měsíční víla
Usínal jsem poblíž jezera, lemovaného rákosím a nade mnou svítil bílý měsíc. Všude bylo ticho, vyjma cvrlikání nočních cvrčků a skřehotání žab.
Kolem mne se rozprostírala mlčící krajina lesů, luk a polí. Byla letní, teplá, jasná noc a já se chvílemi zadíval na nekonečné množství hvězd lesknoucích se na černém podkladu nebes, chvílemi na nehybnou hladinu jezera.
Zavřel jsem únavou oči právě ve chvíli, kdy se na hladině jezera, jakoby náhlým zhmotněním, objevila víla, víla bílá právě jako měsíc a průhledná právě jako jeho mléčné světlo. Ucítil jsem ještě skrz zavřená víčka nejasné světlo, které se muselo objevit v té kolemkralující tmě, ale jaksi jsem neměl sílu své oči znovu otevřít. Usnul jsem a víla vplula jako vtáhnutý kouř skrze mé zavřené oči do mě…
Zdál se mi krásný sen. Nebyl jsem tím hrbatým, stárnoucím poutníkem, který prochází každou královskou vesnicí, který se zastavuje u každého domu, doufaje v slitování místních hospodářů, kteří mu někdy poskytnou něco na zub či na zapití, někdy ale to ani za práci ne. Ne, nic takového. Realita byla zapomenuta a odhozena jak staré, nefunkční, proutěné křeslo… Byl jsem princem a projížděl jsem na svém koni, byl to krásný a statný bělouš, lesní pěšinou. Začalo se stmívat... Když jsem vyjel z lesa, dorazil jsem k jezírku, lemovaném rákosím. Zrovna v ten okamžik, kdy jsem si všiml malé přízemní chaloupky u jezírka, se v ní rozsvítilo plápolající světlo. Byl jsem unavený a děkoval jsem tedy v duchu Pánubohu za takovou shodu náhod. Sestoupil jsem z koně a přicházel k tomu jednoduchému stavení. Tma mezitím padala čím dál tím více na usínající kraj. Stmívalo se skutečně rychle, neboť když jsem byl od stavení asi na deset kroků, padla již na kraj zcela noc. Jakoby naproti mi vyšla vstříc dívka… vypadala spíše jako přelud, ale zato velice krásný. Měla na sobě bílé, jednolité šaty sahající od krku až ke kotníkům, mírně na ní vlály, čímž mohly vyvolat představu jejího štíhlého těla, ale ve mně osobně to víceméně vzbuzovalo dojem nehmotné bytosti. Trochu koketně ji zdobily černé, mírně delší a jakoby záměrně neupravené vlnité vlasy, které jsem stěží, ve svitu lucerny, zavěšené nad dveřmi domu, rozeznával.
„Pojďte dál...“, řekla mi příjemně znějícím hlasem,
Domníval jsem se, že mě zve dovnitř, ale mýlil jsem se, neboť dodala:
„… od lucerny.“
Už jsem se chtěl zeptat, kam, když tu se naše oči střetly a mnou projelo takové podivné vzrušení, že cokoli racionálního mě v ten moment připadalo banální. Takže i otázky mé, jakoby očarované, vědomí utopilo v rašeliništi nedůležitosti. Dotkl jsem se jejích chladných, málo prokrvených a průhledně vypadajících prstů a začali jsme na posečené louce tančit. Kolem nás se tyčily, jako pozorující štíhlé sloupy, němé břízy, osiky a jasany.
Tančili jsme spolu romantický, mně neznámý, dost asi spontánní, tanec, ona se usmívala a já, já se cítil nevýslovně šťastně.
„Jaké je vaše jméno, smím-li se zeptat?“, osmělil jsem se.
„Psst“, dala si ukazováček levé ruky na své rty a poté ho přiložila i na mé.
Zcela automaticky a horlivě jsem ho políbil. Prostě jsem ho políbit chtěl...
Nevím, jak dlouho jsme tančili, chvílemi jsme se dokonce vůbec nedotýkali země, ale zřejmě hezkých pár hodin. Ač mě nohy vůbec nebolely, zazdálo se mi najednou, že se velice, velice slabě v dálce barva černého nebe začíná prosvětlovat. Podíval jsem se tím směrem a když jsem se svým zrakem vrátil zpět v místo, kde stála a tančila ta sličná dívka, již jí tam nebylo…
Nechápavě jsem civěl na místo, kde se pohybovala, jako by tam stále ještě byla, ale má snaha byla marná. Dodatečně jsem si teď uvědomoval v plné míře její krásu, která úměrně probouzela mojí touhu… Vzpomínky na ni se ohlašovaly uvnitř mé hlavy a plynuly před mými zraky jako ostatními neviditelný běžící film...
Slastný sen skončil.
Za několik minut jsem se probudil a pln rozčarování jsem nemohl uvěřit, natož pochopit, že to, co se mi zdálo, byl skutečně jen sen. Zadíval jsem se na jezírko, na krajinu kolem a vše se mi zdálo povědomé. Vzdychl jsem, vstal a jen tak mimoděk se zadíval na hladinu jezera jako do zrcadla. V prvním momentu jsem se málem neubránil slzám, deroucím se z mých očí. Viděl jsem opět ty odporné vrásky a jizvy na své hrubé tváři, ale náhle… zaostřil jsem svůj pláčem zkalený zrak, měnil polohy své hlavy a svého těla jako před skutečným zrcadlem… ano, já jsem byl vzpřímený! Bože, žádný hrb! Tu jsem ucítil takový slabý závan větříku a - možná se mi to jen zdálo, mohl to být zvuk obilí kolébaného větrem - mé uši uslyšely:
„Psst!“
Otáčel jsem se na všechny světové strany, ale nikoho jsem nespatřil.