ukázka ze sbírky básní Když hodiny odbijí třináctkrát, srpen 2021
NA KOLE
když jsem byl malý
moc mě bavilo jezdit na kole
a ještě víc mě to bavilo v pubertě
nejlepší to bylo v Přelouči u babičky
jezdíval jsem na dlouhé výlety
střídajícími se vesničkami a krajinami
okresu pardubického…
moc se mi ty toulky líbily
moc se mi líbilo
že jsem sám
že nemusím mluvit
že mohu jen mlčet
občas jsem se zastavil
u nějakého jezírka
zapálil si cigaretu
chvíli jsem nemyslel na nic
mohl jsem jen pozorovat
přivonět a pít ty letní vůně přírody
nabíjela mě ta jednoduchá krása
bolest se ztrácela ve stratosféře
a když zavál větřík
rozvlněná krajina mi dokázala zastydle a poťouchle zamávat
jak to umí jen obrazy impresionistů
nemusel jsem se mít na pozoru před lidmi
kteří mě jakkoli znali
nebo neznali…
lidské chamradi jsem beztak nikdy nedůvěřoval
umí jen vyžadovat a ubližovat
byl jsem jen já
sám se sebou
a bohatě to stačilo
byl jsem jen já
a Slunce nade mnou se snad usmívalo
byl jsem jen já
a mé tmavě červené kolo
můj jediný kamarád
a jiného jsem nechtěl
VYKOPEJTE TĚLO!
procházela se bosá po hřbitovní zdi
seskočila a pomalu šla po poli
hleděla do večerních světel nedaleké vesnice
hleděla tam a po tvářích jí tekly slzy:
věděla, že tam nepatří
věděla, že už tam nepatří
procházela se bosá mezi tichými náhrobky
které bylo možné v té tmě spíš tušit, než vidět
sedla si na lavičku a cítila se sama, tak sama
vylezla zase na hřbitovní zeď
a hleděla s marnou nadějí na světla z vesnice
kde kdysi žila
hleděla tam a po tvářích jí tekly slzy:
věděla, že tam nepatří
věděla, že nikam nepatří
proč nemohla nalézt klid, nevěděla
smutek, bolest, hrůza, vše muselo pokračovat
možná se málo a nezaníceně modlila…
sedla si na hřbitovní zídku
a hleděla do pozdně večerních světel nedaleké vesnice
světla postupně zhasínala jak oči umírajících zvířat
dala si dlaň pod bradu
a vzpomínala zamyšleně na své mládí
které nerozkvetlo díky tuberkulóze…
dvě hodiny do půlnoci
hledí do večerních světel nedaleké vesnice
po tvářích jí tečou slzy
cítí se osamělá
i ty slzy se mohou spojit…
cítí, že a jak
nikam nepatří
může se velkorysý Bůh bezdůvodně mstít
a peklo zlomyslně bavit protahovaným čekáním?…
hrobník toho má nicméně dost
vypít každou noc půllitr rumu
přestává pomáhat…
budou ji exhumovat, jako by byla upírka
budou ji exhumovat, jako by byla prokletá
budou ji exhumovat…
je to snad trest za velkou krásu
která začala kvést, ale nestihla vykvést?
co horšího může být než
někde být a nikam nepatřit?
ZMATENÍ
mražené hranolky
křupou vhozeny do vroucího oleje
jak tvé prsty
žížaly
přemýšlející nad dřevěnou poličkou
ťukající do ní
jak ztichlý Afričan
jako
kdyby
ona
měla
něco
rozhodnout
když klokan
v buši
zívá
CO ZTAJENO BÝVÁ V POZADÍ
co ztajeno bývá v pozadí
může někdy vystoupit
a zazářit
co ztajeno bývá v pozadí
také umí zářit
malým, zeleným světlem ve tmě
chodec, čekající na semaforu
tanečnice, čekající na vyzvání muže
muž
v němž se perou
medově rozteklé hranice
mezi projevením iniciativy a vtíráním
co ztajeno bývá v pozadí
svítí světélkem pohádkového okénka v černém lese
tak často ty svíčky
nikdo
ani nesfoukne
tak svítí
svítí
aby
jen tiše dohořely
KAŽDÁ NOC UMÍRÁ OSAMĚLE
jsi poblíž Tábora a na střechu chatky prší
jsi v autě poblíž Litomyšle a někam se vracíš
jsi v Chomutově a vzpomínáš, co asi třeba dělá…
jsi v Klášterci nad Ohří, jsi v Měděnci a venku je tichá noc a sněží
jsi v renesančním pardubickém zámku
pak venku před ním
slunce se do tebe opírá a do tvé ženy a dětí
a nasáváš atmosféru chvíle jak nebojácný feťák
jsi v Přelouči a neplánovaně ses pomiloval
jsi v Praze a ne přemýšlíš, pozoruješ tok svých myšlenek
tu nevyzpytatelnou řeku
řeku jako kočku
jsi v Praze a říkáš si
co vše jsem tu prožil a co vše se ztratilo
je ti z toho chvílemi na chvíli smutno
ale pak na tebe mrkne noc
oděna v roucho hudby
přehrávané v tvé hlavě
a i ona
i ona
oranžová jitra v pražských Modřanech
straky a vrabci létají ještě nerušeni hlukem lidí
a zpovzdálí se nese kukání hrdliček
z malých parků poblíž třípatrových, tichých domů
u modřanského hřbitova
kde i popelnice poblíž tiše odpočívají
respektujícími vzpomínkami
na dušičková světélka
mihotající se ze hřbitova
a i ona
i ona
ti šeptá
cosi
do uší
VYPOČÍTAVOST JE PRIMA JAK PROPOCENÁ PEŘINA
pomlouvat polopravdami
je říct B, ale účelově zamlčet A
to nehodící se A
možná
si středověcí baziliškové
potřebují
hlasitě ospravedlnit
výčitky svědomí
kdo
by je také
na jejich místě neměl?
nezapomeň
poutníku
až vyrazíš zase dál
na cestu
kohouta
sebou si vzít
PROCOL HARUM: „THE HUMAN FACE IS A TERRIBLE PLACE“
i zamnul si ruce skřítek
a zachechtal se jak šotek
vyskočil
a zhasnul světlo v koupelně
ošklivá zvířata
nejsou roztomilá
jak se jim vdechuje
yperit ignorace?
Kahau nosatý
se oblékl do pruhovaného pyžama
vlezl si do postele
přikryl se peřinou
a vzdychl
do černého ticha
ŠTĚŇÁTKA MALÁ PÍSMENKA
minuskule
se na mě valí
jak svléknuté pistáciové oříšky
když ti je smutno
dej si vepřovou šunku
řekla jsi
že ty drahá nevíš
co to slovo znamená
žvýkej lombok
a neplač proto
ve stínu pisangů
minuskule
se na mě valí
jak svléknuté pistáciové oříšky
Vltava je plná slizkých utopenců
nechtěla bych vidět ty oči bez života
řekla jsi
tak moc si nerozumíme
že se to snažíme nevidět
zkoušíme psát do mraků
ale nejsme Josef Čapek
a
minuskule
se na mě valí
jak svléknuté pistáciové oříšky
co kdybys používal majestátně lorňon
jako Svatopluk Čech?
jsme snad na maškarním plese?
ne
a jsi tím opravdu jistá?
AFRIKÁNY STAŘENKY CELESTÝNY
pěstovala afrikány
oranžová sluníčka
po okrajích žlutá
nad malým zeleným pralesem
listoví a stonků
pěstovala afrikány
na malé zahrádce
v upraveném záhoně
medová sluníčka
kvetoucí od května do října
pěstovala afrikány
sladce zapáchající listy
odpuzovaly nepříjemný hmyz
a ty sluneční bonbóny se tomu všemu
jen bezelstně usmívaly
pěstovala afrikány
chodila je zalévat
záda shrbená
tiše o ně pečovala
přivyklá samotářskému způsobu života
láskyplně jako matka o své děti
které ona nikdy nemohla mít…
o afrikány
jejichž silné aroma
neviditelně
líně
vlnivě
stoupalo
nahoru
k azurové obloze
pronikalo hnědým dřevem plotů
mezerami mezi vrásčitými prkny
k sousedům
ke kdákajícím slepicím
kejhajícím husám
vepřům, kteří byli cítit po hnoji
do holubníků holubů
a potom pryč ze zahrad
do parků, alejí, oken bytovek
k hřbitovu
kde ticho přerušují jen hrdličky
a voda dopadající z konví
na zalévanou zeleň na hrobech…
pěstovala afrikány
a já ji měl rád
a často si na ni vzpomenu
protože mi nechyběla
když žila
ale chybí mi teď
když není
KONSTANTIN BIEBL
mám moc rád
surrealistickou hravost
v jeho básních:
„V kovárně zůstal sirotek,
i šroub může osiřet, když ztratí svou matku.“
v básních často
ne veselých
„Všechno se ztrácí ve starém kalendáři
když se v něm přestane listovat…“
napsal jsi, Kosťo jinde
a mě jen napadá
škoda
že jsem tě neobjevil dřív
na druhou stranu
nikdy není pozdě
to
co dělá básníka básníkem
tvé dílo víc než jen dokazuje
tvá přirovnání
jsou tak zlehka, samozřejmě originální
že mně
nezbývá než zopakovat
v racionálně těžko vysvětlitelném pohnutí:
to
co dělá básníka básníkem
tvé dílo víc než jen dokazuje
V ZÁBLESCÍCH
v záblescích tvých náušnic
v záblescích tvých prstýnků
v záblescích pohledů tvých očí
které uměly
mluvit, vonět, milovat, plakat
v záblescích hledě na hladinu Vltavy
za letních podvečerů, když jsem sám
tebe jen, tebe jen poznávám
PŘÁTELÁK V PELHŘIMOVĚ
„fuckin‘ weather“
řekl Eda
brankář
když se podíval nad sebe
a odplivl si
„to jo“
otočil se Vnislav
levý obránce
stojící před Edou brankářem
„zase bude pršet“
dodal otočivší se Neklan
pravý obránce
stojící před Edou brankářem
„přestaňte žvanit a soustřeďte se na hru!“
křikl na ně z lavičky trenér Nezamysl
měl pihy a rezavé, oranžové vlasy a často ne doslova vzplál
jako by nestačilo, že onemocněl Mnata
POPLETA
smažím si v klidu prsty rybí
a hle - na mé ruce dva chybí
MATOUŠKOVY PERLY
jdu k Matuldovi do jeho pokoje a ptám se:
„to je tvoje?“
„ne, to je moje“
ČINŽÁK JAK Z CHOBOTNIČEK, ŽÁDNÁ FALEŠNÁ ROMANTIKA
probudil jsem se s lehkou kockou
v posteli
a všiml jsem si
že nejsem doma
všední den
půl desáté dopoledne
postel…
tak metr a půl nade mnou byl strop
a u mých nohou žebřík
přidělaný k posteli
podíval jsem se vedle sebe
a vedle mě spala Lucka
to bylo velice příjemný zjištění:
probudil jsem se u ní
„já musim vstávat Lucko, musim do práce“
„mmm, dobře, já taky, ale teď chci spát“
dal jsem jí pusu
pohladil po hlavě
sešel schůdky
v koupelně u ní
jsem si vyčistil zuby
osprchoval se
umyl si šampónem i vlasy
měl jsem je delší
sčesal si je dozadu
utřel jsem se do jejího ručníku
muset jsem jít ven
přejít naštěstí jen pár ulic do Celetné
kde jsem pracoval
„pa večer“
„mmm“
odešel jsem
sešel čtyři patra po schodech
v tom činžáku
na Petrském náměstí
které v roce 1997
vypadalo úplně jinak
než dnes
do očí mě samozřejmě
praštila sluneční zář a denní světlo vůbec
přišel jsem do práce
ještě s neuschlými vlasy
vypadalo to
jako kdybych je měl nagelované
nevypadal jsem tehdy špatně
odpoledne mi volala Lucka
jak se mám a že se na mě večer těší
byl to prima pocit
že na mně někomu záleží
a já taky myslel jen na ni
„ty máš takovej hlubokej hlas, málem jsem tě nepoznala… mluv normálně, Honzo“
řekla
a v jejím obličeji
jsem tušil, představoval si
ten její
typický, pobavený, deziluziózní úsměv
„ale já mluvám normálně… to jsou ty piva včera večer, piva, těch bylo a cigára a hlasitý mluvení, abysme se slyšeli…“
bylo mi necelých 21
a já se na ni těšil víc
než post batole na Ježíška
a
ona na mě taky
S LUCKOU
byli jsme na Petříně
a leželi jsme na trávě
na jednom z šikmých kopců
hm… skvělý popis
jakej jinej by asi kopec měl bejt?
občas jsme se políbili
a / nebo líbali
a Lucka
mně řekla:
„Hele, poslouchej. Teď ti něco přečtu.“
hodlala mně nezištně
a neplánovaně rozšířit obzory
„Ty a ten tvůj Jiří Karásek ze Lvovic.“
usmála se
a zakroutila hlavou
ale nebylo v tom žádný nepříjemný vyzařování
„Pamatuj si jedno. Ztracenej je den, kdy se nezasmějeme, až nám tečou slzy. A bez nutnosti opojení, jo?“
ležel jsem v trávě
dal si ruku přes oči kvůli sluníčku
a byl jsem připravenej
dával jsem energii jí
a teď ji dávala ona mně
„Poslouchej, Karásku,“
řekla mi
(jeden čas mi tak říkala)
a
začala mi číst povídku
od Charlese Bukowského
která se jmenovala Osamělost
přečetla ji celou
celou dobu jsem
sluníčko nesluníčko
valil oči
a říkal si:
sakra, to je výborný!
realistický, zábavný i smutný zároveň, výborný postřehy
paráda
„Uršulko,“
(tak jsem jí zase
jeden čas říkal já
když jsme spolu byli sami)
„to bylo vynikající
to je přesně směr
kterým bych se taky měl v psaní ubírat.“
„No, to bys moh. Seš dobrej spisovatel, ale…“
podívala se na mě
těma svýma ďábelsky přivřenýma očima
zachytil jsem její pohled
přitáhl si ji k sobě
svými dlaněmi objal její zadeček
a přitiskl své rty k jejím…
vzal jsem ji na pár
zajímavých míst v Praze
o kterých nevěděla
uměl jsem jí naslouchat…
stále ji vidím
třeba jako
modré manžestráky
bílé tričko
přes něj krémová košile…
divoká devadesátá léta
dny splývaly s nocemi
a noci se dny…
potřebovali jsme se
hrozně moc…
já ji
i ona mě
ona vyplňovala mou prázdnotu
a já její
ale
nebylo to jen o tom
STAROANGLICKÁ PROCHÁZKA
na konci venkovské ulice
před setměním v létě
když právě pršet přestalo
jdou vedle sebe dvě ovce
ovce bílé, promáčené
ztěžklé, nacucané dešťovou vodou
jdou spolu a
o čem si povídají?
ví to vrabec, dosednuvší na leknín v nedalekém jezírku?
nebo siluety mlčících komínů?
ví to vůbec někdo?
ty dvě ovce
to vědí určitě